“Když jsem poprvé přišel s babičkou do dolanského kostela na pouťovou mši, připadal jsem si jako v nebi. Vnitřní prostor byl krásně běloučký a ještě dnes, po osmdesáti letech, mi v uších zní tóny varhan, které rozeznívaly celý kostel. Atmosféra v kostele se mi zdála nebeská – bílí andělé s rozevlátou zlatou stuhou, obrazy v rámech s jemným zlacením.”

“Babička vždy říkala, že anděl, co je ze silnice vidět za hřbitovní zdí, patří k hrobce, ve které odpočívá její teta, co se provdala za Najvrta z Dolan. Byla to výborná partie, jeho bratr byl starostou Dolan a vlastnil dolanskou hospodu, která kdysi sloužila jako přepřahací hostinec. Jejich dcera Aninka ušila pro kostel oltářní ubrus. S andělem jsem se po dlouhých letech setkala opět v kostele, kde byl uchován, i když na dvě části.”

“Vzpomínám na svoji babičku Barboru Hubálovskou, která kostelu věnovala vzácný obraz.”

“V 70. letech si z dolanského kostela udělal ateliér Karel Šlengr. Z Jičína jsem mu vozila okna se zalitými dráty, aby je zasklíval. Byla tak těžká, že trabant skoro šubroval podlahou o zem.”

“Později, když se paní Benešová odstěhovala k dceři do Jičína, zvonil poledne pan Čeřen a na varhany hrály nenápadně jiné děti. Po čase nezvonil už nikdo, ale dveře do kostela zůstaly otevřené. Nás, další generaci dětí, kostelní věž také lákala. Ze školy jsme rovnou zamířily na věž. Sedly jsme si do okna a najednou bylo ticho a klid. Cestou dolů nás zdravila holubice prosluněná paprsky, které přicházely oválným oknem nad oltářem.”

“Moje babička s dědečkem bydleli v pastoušce naproti kostelu. Dědeček jako obecní ponocný zvonil v kostele každý den poledne. Po jeho smrti ho zastoupila babička. Já se sestrou Boženou jsme chodily s ní.“